Pozoruhodná kabinetní malba Františka Karla Palka s námětem setkání Krista a dvou učedníků v Emauzích. Obraz je inspirován příběhem z 24. kapitoly Lukášova evangelia. Novozákonní text zde popisuje beznaděj Ježíšových žáků opouštějících po popravě svého učitele hlavní město, kde se tyto nedávné bolestné události odehrály. Cestou se k nim připojí neznámý muž, vyptává se na vše a posléze jim začne vysvětlovat smysl a význam toho, co zažívají. Poté, co dorazí do cíle cesty, je jejich společník pozván k přenocování… Malíř na plátně zachytil klíčový okamžik příběhu, kdy učedníci při večeři v okamžiku lámání chleba poznají v neznámém svého vzkříšeného učitele: Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?”
Představované plátno Večeře v Emauzích vykazuje jasné analogie s nečetnými ranými díly z doby získání zlaté akademické medaile na konci studií kolem roku 1745. V Preissově soupisu umělcova díla se jedná o teprve sedmý Palkův dochovaný obraz, na jehož mistrovství ukazuje i to, že byl dlouhou dobu považován za dílo slavného rakouského malíře Franze Antona Maulbertsche. Na Palkovo autorství poprvé poukázala specialistka na Maulberstchovo dílo Klára Garasová v roce 1971 a v jediné Palkově monografii atribuci přejímá i její kolega Pavel Preiss.
Autor inscenuje událost rozpoznání Krista učedníky při večeři do intimně zšeřelého interiéru osvětleného zleva ostrým denním světlem. Sluneční paprsky plasticky modelují figury dvou mužů v bohatých draperiích sedících kolem nevelkého stolu zády ke světlu. Proti okennímu otvoru se vpravo tyčí postava Krista představená z profilu, s tváří zvednutou vzhůru, jak drží v levé ruce chléb a gestem druhé ruky naznačuje promluvu. Vnitřní rozpoložení učedníků vyjadřují vzrušená gesta rukou a celkový tonus těl v interakci se stojící figurou jejich hosta. Provedením odpovídá malba dobově vysoce oblíbeným skicám zachycujícím lehkým svěžím rukopisem prvotní autorskou vizi díla.
Obraz Krista s učedníky v Emauzích pochází z markraběcích sbírek v Baden-Badenu, kde byl prezentován jako protějšek ke scéně Ježíše kráčejícího po vodní hladině vstříc klečícímu sv. Petru. Zřejmým jednotícím motivem této dvojice zachycující setkání učedníků s Ježíšem po jeho smrti je dichotomie křehkosti a síly lidské víry podporované nadějí.
František Karel Palko se narodil do malířské rodiny ve slezské Vratislavi 3. prosince 1724. Zpočátku studoval na jesuitském učilišti v Bratislavě, kde se v blízkosti svého bratra malíře Františka Antonína začal věnovat výtvarnému umění. Hluboce zakořeněné přesvědčení o jeho následujícím italském školení přesvědčivě vyvrací Pavel Preiss ve své monografii. Mezi léty 1739–1744 byl zapsán na vídeňské akademii, kde ve stejné době studovali významní malíři, jako byl František Antonín Maulbertsch, Josef Ignác Mildorfer nebo Jan Lukáš Kracker. Ke konci vídeňských studií se pojí jedna z prvních Palkových významných prací, kterou se stalo plátno Judita a Holofernes, oceněné roku 1745 zlatou akademickou medailí. V téže době získal Palko zakázku při dvoře saského kurfiřta v Drážďanech.
V polovině roku 1752 se malíř usadil na Malé Straně v Praze, kde pracoval pro tamní jezuity na prestižní zakázce freskové výzdoby Chrámu sv. Mikuláše. Proti aktivitám cizího malíře brzy vystoupili představitelé místního Cechu sv. Lukáše a Palkovo působení bylo na krátkou dobu do vyřešení sporu pozastaveno. Ve stejném čase, kdy současně pracoval na některých zakázkách v Drážďanech, byl Palko angažován kutnohorskými měšťany na freskové výmalbě kostela sv. Jana Nepomuckého, kam později dodal i hlavní oltářní plátno. Podobně v rámci několikaleté pokračující práce na Chrámu sv. Mikuláše vytvořil malíř oltářní obraz zachycující smrt jezuitského světce Františka Xaverského, jehož literární ozvučnost dokládá Arbesovo romaneto Svatý Xaverius. K dalším pražským lokalitám s Palkovými díly patří Strahovský a Zbraslavský klášter, kostel theatinů na Malé Straně nebo Týnský chrám. Mimo Prahu se podílel na velkých zakázkách ženských klášterních domů v Doksanech a lužickém Marienthalu. Jeho práce lze zhlédnout též v chrámech dalších českých měst a vesnic, jako je Liberec, Heřmanův Městec, Radotín nebo Rohatce. V závěru svého života působil František Karel Palko v Mnichově, kde roku 1767 po dlouhé a bolestivé nemoci zemřel.
Dlouhou dobu žil jeho umělecký odkaz především díky osudům kreseb, které z pozůstalosti od vdovy Marie Anny Františky Ludmily Palkové, rozené Burešové, odkoupil přední pařížský obchodník, sběratel a znalec Pierre Jean Mariette. Další část kreseb získal do své proslulé sbírky Belgičan Charles Antoine Lemoral de Ligne, odkud putovalo pět listů prostřednictvím kolekce vévody Alberta Sasko-Těšínského do vídeňské Albertiny. Tyto kresby, začleněné do světových sbírek, zajistily malíři pověst i v době, kdy se povědomí o jeho díle téměř vytratilo.
Klára Garas, Antonio Galli Bibiena et Franz Karl Palko, in: Bulletin du Musée Hongrois des Beaux Arts, Budapest 1971, č. 37, s. 72, obr. 61.
Bruno Bushart, Der lyrische Maulbertsch. Festschrift Kurt Rossacher Imaginationen und Imago, Salzburg 1983, s. 30, 39, 15.
Hubert Hosch, Franz Anton Maulberstch und Süddeutschland. Anmerkungen zu Ein- bzw Rückwirkungen und Fragen der Eigenhändigkeit. Schriften des Veriens für Geschichte des Bodensees und seiner Ungebungen, Friedrichshafen 1990, s. 173.
Pavel Preiss, František Karel Palko, Život a dílo malíře sklonku středoevropského baroka a jeho bratra Františka Antonína Palka, Praha 1999, s. 40-41, s. 280.
Markgräfliche Badische Kunstsammlungen Baden-Baden, soukromá sbírka.