Panoráma Prahy 1844

Panoráma (podle svého typu i diorama, pleorama nebo kosmorama) jsou působivé názvy obrazových atrakcí, které k lidem naší doby hovoří již poněkud nesrozumitelným jazykem 18. a 19. století. Spojuje se v nich zvídavost exaktní vědy s až romantickou touhou zhlédnout cizokrajná města a krajiny ve velkorysých iluzivních výstavních projektech, aniž by bylo nutné cestovat stovky nebo tisíce kilometrů daleko. Původem většinou z Velké Británie a Francie se rozšířila do německých zemí, do Rakouského císařství a dále na východ. Podle náročnosti provedení se dělí do několika kategorií od náročného kruhového panoramatu až po menší podniky typu kosmoramatu, protože ne každému podnikateli se vyplatilo investovat do stavby nákladné kruhové arény. V Rakouském císařství taková stála např. pouze ve Vídni. Naopak s kosmoramatem bylo možné bez větších nákladů cestovat po celém světě. Do Rakouského císařství a Čech začali putovat kočující umělci na začátku 19. století. Prvním významnějším podnikatelských záměrem byla akce Williama Bartona, pro něhož rozměrné panoráma Vídně vytvořili Lorenz Janscha a Karel Postl v roce 1803. Mnohdy byly vystavovány a inscenovány dobové aktuality jako výbuch Vesuvu anebo požár Moskvy s Napoleonovým útěkem.

Prahu během 18. a 19. století navštívilo množství slavných, kteří odjížděli okouzleni. Někteří její krásu srovnávali s Římem, jiní vzpomínali na život v ní. V tomto ohledu nelze nezmínit půvabnou knihu Vincyho Schwarze Město vidím veliké, která obsahuje nadšené reflexe Hanse Christiana Andersena, René Chateaubrianda a dalších významných osobností tehdejšího světa. Praha pro učence představovala tajemné město Amazonek, Jana Žižky z Trocnova, Golema nebo Albrechta z Valdštejna. Její věhlas daleko přesahoval hranice českého království a samozřejmě poutala i pozornost těch, kteří se do ní nikdy nedostali.

V době, kdy neexistovaly nám známé informační zdroje, bylo zcela běžné „chodit do panorámy“. Po zaplacení několika krejcarů byl návštěvník uveden do dřevěné boudy, kde mohl spatřit při světle svíček několikametrové veduty Paříže, Říma nebo Prahy. Iluze byla dokonalá. Divák byl postaven před kompozici, která jej pohlcovala za pomoci perspektivních zkratek, a která mohla být prohloubena díky různým optickým klamům. Vytvořit panoráma bylo skutečným uměním a zároveň vědou. Existovalo několik druhů, jež se lišily podle náročnosti provedení. Kvůli některým byly stavěny specializované kruhové rotundy s vyvýšenými pódii. Většina těchto efemérních děl se do dnešní doby nedochovala. Po upotřebení totiž byla kvůli velikosti a neskladnosti často zničena. Ačkoliv autory byli dnes většinou naprosto neznámí cestující malíři, putující od města k městu, našli se mezi nimi i umělci specialisté. Například v Praze působící Antonio Sacchetti, který vytvořil dnes nejznámější v Čechách dochované panoráma Prahy, nalézající se na podestě schodiště Muzea hlavního města Prahy. Podobně známé je panoráma bitvy u Lipan, vytvořeno skupinou umělců pod vedením Luďka Marolda. Do dnešních dnů se bohužel dochovalo minimum těchto děl. Objev každého dalšího dochovaného je poutavým dokladem o propojení zábavy a umění v 19. století.

Thiemeho kosmorama nám dává možnost podívat se na biedermeierskou Prahu a sledovat zábavu Pražanů v Lidové zahradě (dnes Chotkových sadech), nebo na Malé Straně v místě pozdějšího Klarova ústavu slepců, kde tehdy stála pouze skvostná kaple. Východiskem pro panoráma byla nepochybně panoramata Vincence Morstadta, které Thieme zkompiloval. O Carlu Thiemem není mnoho známo. Jde nepochybně o všestranného umělce, malíře pracujícího pro drážďanskou porcelánku. Po různých uměleckých peripetiích se mu v roce 1872 podařilo založit v Potschappel u Drážďan porcelánku vlastní. Ačkoliv je o něm známo velmi málo, jeho kosmorama Prahy z roku 1844 je jedinečnou pragenzií mimořádné historické ceny.

Sehnsucht, Das Panorama als Massenunterhaltungen des 19. Jahrhunderts v Kunst- und Ausstellungshalle der Bundesrepublik Deutschland, Bonn, 28. 3. – 10. 10. 1993.

Opus magnum, Galerie výtvarného umění v Chebu, 9. 10. 2015 – 10. 1. 2016.

Petr Skala, Spatřit světlo, Galerie Pro arte, 14. 9. – 27. 9. 2018.

Marie-Louise von Plessen (ed.): Sehnsucht, Das Panorama als Massenunterhaltungen des 19. Jahrhunderts, Bonn 1993, s. 47 (obr.).