Člověk a Země 1904–1905

Soubor 105 listů formátu 400 x 600 mm (54 ks) a cca 350 x 500 mm (51 ks) je nejrozsáhlejší a jistě i nejcennější Kupkovou ilustrátorskou prací. Jeho význam spočívá nejen v ucelenosti a rozsahu, ale zejména v modernosti ilustrací, z nichž některé dokonce anticipují Kupkovu abstraktní tvorbu. Ilustrace k Člověku a Zemi (L’Homme et la Terre, 1905–1908) vznikly přímo na objednávku autora této šestisvazkové historie lidstva Élisée Recluse (1830–1905). Ten se ve své poslední vědecké práci, kterou dokončil jeho synovec Paul Reclus (1858–1941), pokusil shrnout dějiny lidstva od prehistorických počátků až po současnost kritickým pohledem, což mimo jiné dokládá předjímání ekologických témat nebo boj za práva zvířat.

Jednoznačný odklon od pozitivismu směrem k zohlednění historicko-politickému kontextu podobně jako akcentování sociálních vizí předznamenalo teorie geopolitiky. Élisée Reclus náležel k nejvýznamnějším představitelům francouzských militantních anarchistů a z tohoto hlediska je také nutné nahlížet na jeho vědeckou činnost. Ze stejných anarchistických kruhů pocházel i František Kupka, který pro Recluse po vzájemné dohodě vytvořil proti tehdejší standardní ilustrátorské produkci zcela atypické dílo naplněné mnohdy ironickými a satirickými jinotaji. Politické souznění a umělcův svérázný pohled karikaturisty byl patrně jedním z hlavních důvodů, proč Reclus upřednostnil Kupku před jinými, mnohem slavnějšími umělci podobného smýšlení jako Maximilien Luce, Théophile Alexandre Steinlen nebo Théo van Rysselberghe. Reclus chtěl především zabránit, aby jeho dílo bylo ilustrováno konvenčním způsobem, což se podařilo také díky tomu, že Kupka neusiloval o doslovné zachycení textu.

Na souboru Kupka pracoval přibližně pět let (1904–1908). První kresby vznikaly současně se slavnými cykly pro časopis L’Assiette au beurre, zatímco poslední byly dokončeny teprve těsně před abstraktními studiemi. Vzhledem k tomu v nich lze spatřit, především v pozadí některých listů, zárodky abstrakce. První ilustrace podobně jako reklamní plakát Kupka dodal v prosinci 1904. Nakladatelství umělci vyplácelo sto padesát franků za frontispis, sedmdesát franků za titulní strany a čtyřicet franků za viněty. Přestože měl František Kupka zkušenosti s vytvářením ilustrací pro satirické časopisy, v případě spolupráce s Éliséem Reclusem byl postaven před poněkud náročnější úkol, protože se musel vyrovnat s encyklopedickým rozsahem díla. Ze studijních důvodů navštěvoval vybrané vědecké instituce a přednášky na univerzitě, což byl způsob práce, který aplikoval i při dalších zakázkách. Kupkovy ilustrace jsou syntézou různých předloh uměleckého rázu, ale i recyklátem vlastní starší tvorby (např. titulka brožury Le Salariat anarchisty Petra Kropotkina). V sociálně zaměřených kresbách je cítit velký vliv Théophila Alexandra Steinlena, nicméně svou roli samozřejmě sehrály fotografie a vlastní studie. Kupka se ne vždy vyhnul projevům konvenční historické malby, s jejíž znalostí komponoval dějově náročnější kresby. Většina Kupkových kreseb však podtrhuje Reclusovo vitalistické uvažování. Pro Recluse byla podobně jako pro Kupku historie osvobozování člověka pokrokem, který jej zušlechťuje a propojuje s energií vesmíru.

Po studiích na akademiích v Praze a ve Vídni se František Kupka od roku 1896 v Paříži zpočátku živil jako zručný ilustrátor módních časopisů. S postupným příklonem k anarchistickému hnutí se ale zhruba od roku 1900 více věnoval politické a satirické kresbě. Mezinárodního ohlasu v té době dosáhla především tři jeho autorská alba (Peníze, Náboženství a Mír), která vytvořil v letech 1901–1904 pro satirický časopis L’Assiette au Beurre, ale přispíval i do dalších periodik – humoristického časopisu Le Rire, anarchistických novin Temps Nouveaux, obrazové revue Illustration, secesního žurnálu Cocorico či politicko-satirického týdeníku Canard sauvage. Současně zhruba od roku 1899 publikoval své sociálně kritické a esoterické tisky, např. Blázni, Vzdor (Černý idol) nebo Cesta ticha, které jsou výslednicemi jeho anarchistických politických názorů a spiritistických experimentů (pro které měl blízko i k Alfonsu Muchovi). V letech 1904–1905 ilustroval dílo anarchistického geografa Elisée Recluse Člověk a Země, ve kterém kongeniálně shrnul své představy a hluboké znalosti o fyzikálních i duchovních principech vzniku, složení a existence vesmíru a člověka a vetkl jim značně abstraktní obsah, čímž se ocitl jen krok od dalších úvah nad abstrakcí jako takovou. O několik let později, kolem roku 1910, i když se zpočátku bránil označení abstrakce, došel k poznání, že umělec v pozici tvůrce disponuje podobnou výchozí situací jako hypotetický Tvůrce s velkým T: stojí před prázdným plátnem, jež zaplňuje nahodilými i kauzálními elementy, ať už to jsou barevné body, plochy či jiné útvary, které svým spolupůsobením vyvolávají asociace a emoce, tedy na podobném principu, jako když vzniká svět či ve světě zvuků vzniká hudba. Označení orfismus, které vymyslel Apollinaire pro tento zvláštní druh abstraktního uvažování, bylo velmi odlišné od pojetí abstrakce, jež vzešla z analytického kubismu; byl to vlastně její pravý opak, syntetické pojetí, pravé tvoření v umění výtvarném, o jakém uvažoval i Kupka a jeho přátelé ze Skupiny z Puteaux. V roce 1912 byl Kupka na Podzimním salonu v Paříži jedním z prvních malířů, který se odvážil vystavit čistě abstraktní obrazy: byla to Amorfa – dvoubarevná fuga a Teplá chromatika. Reakce dobové kritiky byla, jak už to v umění bývá, více či méně negativní, nicméně Kupku to od dalšího rozvíjení abstraktního smýšlení neodradilo. Do síně slávy zrodu abstrakce se zpočátku sice nedostal, ale v období mezi světovými válkami vstupoval do povědomí francouzských i světových galeristů například svým členstvím v mezinárodním sdružení umělců Abstraction – Création a také několika výstavami, založenými na čistě abstraktních variacích a sériích obrazů (první autorská výstava se konala v roce 1922 v Galerii Povolozky na adrese 13, rue Bonaparte, poslední před válkou pak byla společná s Alfonsem Muchou v roce 1937 v Jeu de Paume). První velké poválečné pařížské retrospektivy v Musée national d’art moderne v Paříži v roce 1958 se ale už nedočkal, zemřel v Puteaux 24. června 1957. Dnes je obecně uznáván za jednoho ze tří hlavních zakladatelů abstrakce ve světovém měřítku a je nejznámějším, potažmo i nejdražším českým malířem v historii.

Kupka – Waldes. Malíř a jeho sběratel, Galerie Rudolfinum, Praha, 7. 12. 1999 – 9. 1. 2000.

Vers des temps nouveaux : Kupka, œuvres graphiques, 1894–1912, Musée d’Orsay, Paříž, 25. 6. – 6. 10. 2002.

Národní galerie Číny, Peking, 26. 7. – 7. 8. 2005.

František Kupka – Člověk a Země, Královský palác v Phnompenhu, Kambodža, 11. 3. 2006.

Mongolská národní galerie moderního umění v Ulánbátaru, 26. 9. – 30. 9. 2006.

František Kupka – Člověk a Země, Queen's Gallery, Bangkok, Thajsko, 16. 5. – 18. 6. 2006.

Člověk a Země, Zámecký pivovar, Litomyšl, 8. 6. – 13. 7. 2007.

Künstler und Propheten. Eine geheime Geschichte der Moderne 1872-1972, Schirn Kunsthalle Frankfurt, 5. 3. – 13. 6. 2015

Umělci a proroci. Schiele, Hundertwasser, Kupka, Beuys a další, Národní galerie, Praha, 17. 7. – 14. 10. 2015.

František Kupka, Pionnier de L’Abstraction, Grand Palais, Paříž, 21. 3. – 30. 7. 2018.

František Kupka: Člověk a Země, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou, 10. 6. – 7. 10. 2018.

František Kupka, Národní galerie, Praha, 7. 9. 2018 – 20. 1. 2019.

František Kupka, Atheneum, Helsinky, 22. 2. 2019 – 19. 5. 2019.

Elisée Reclus, L’Homme et la Terre, Bibliotheque universelle, Paříž, 1905–1908.

Pierre Brullé, Marketa Theinhardt, Petr Wittlich, Marie-Pierre Salé, Vers des temps nouveaux : Kupka, œuvres graphiques 1894–1912, Paříž 2002.

Pavel Chalupa, Antoine Marés, Les artistes tchèques en France, Pour la Tchécoslovaquie, hommage à un pays inexistant; Za Československo, pocta neexistující zemi, Praha 2016, s. 46-49.

Pierre Brullé, Brigitte Léal, Markéta Theinhardt, KUPKA: Pionnier de l’abstraction. Catalogue d’exposition. Réunion des musées nationaux, 2018, č. kat. 44-53.

Anna Pravdová, Markéta Theinhardt, eds., František Kupka 1871–1957. Národní galerie v Praze ve spolupráci s Réunion des musées nationaux – Grand Palais a Ateneum Art Museum, Finnish National Gallery, 2018, repro s. 36-43.

Sbírka Jindřicha Waldese.

Restituce z Národní galerie v Praze, 1995.

Soukromá sbírka, Česká republika.

Pro arte, zakoupeno 2013.