Betlém u Hlinska pochází ze Slavíčkova nejlepšího období, jak poznamenal i jeho přítel Miloš Jiránek: „Teprve během let, jak jsem se naučil oceňovati umělce, přiblížil se mi také Slavíček – člověk, a setkání naše, společné vycházky a výlety, ač nebyly nikdy pravidelné, zanechaly mi krásné vzpomínky, tak i návštěva v Kameničkách, v nejlepší jeho době.“
Námětem kompozice je několik chalup v obci Betlém u Hlinska (dnes skanzen), které umělec zachytil přesně v intencích svých vlastních úvah, jak je několikrát vyjádřil v dopisech svým přátelům. „Viděl jsem chudé kraje za Hlinskem. Všechno jaksi zakrslé, v sebe schoulené, chudé, úžasně chudé. A nad tím vším nebe, jako by smiřovalo tu chudobu a tu bídu a chudobu těch tkalců v nepatrných baráčcích. Viděl jsem, jak ti lidé namísto potahů sami orají těžkou kamenitou půdu. Tam jsou dojmy, které člověku stahují srdce.“ (z dopisu K. B. Mádlovi).
K návštěvě Vysočiny Slavíčka inspiroval román Západ (1899) jeho přítele Karla Václava Raise, jehož také v dubnu 1903 požádal o zajištění ubytování v Kameničkách na podzim téhož roku. Slavíček následně s přestávkami bydlel s celou rodinou v Kameničkách, odkud vyrážel po Vysočině po kraji za hledáním námětů. Zde ho také často navštěvovali přátelé (vedle již zmíněného K. V. Raise například J. Herben, H. Masaryk, M. Jiránek, O. Nejedlý nebo J. Goll). Je zjevné, že tento kraj umělce upoutal vzájemnými vztahy mezi krajinou a těžkým životem tamního lidu. Umělcova malba je svého druhu hledáním kořenů autentické neposkvrněné kultury aneb analogickým trendem, který lze spatřit například v kultuře ruralismu. Ve vzpomínkách umělcových přátel bylo období Kameniček 1903–1905 jeho nejšťastnějším obdobím, kdy také vznikl jeho nejslavnější obraz U nás v Kameničkách.
Velkého obdivovatele nalezl po své smrti Antonín Slavíček nečekaně ve Vítězslavu Nezvalovi, který umělcovu obsáhlou monografii v roce 1955 dokonce připsal Janu Slavíčkovi, synovi umělce. K napsání monografie Nezval přistoupil bez ideologického zabarvení a jde o první erudovanou syntézu Slavíčkova díla. Zde je také Betlém u Hlinska reprodukován v barevné příloze. Barevná reprodukce v době, kdy většina knih byla tištěna bez nákladných barevných příloh, poukazuje na důležitost, kterou básník dílu přikládal. Obraz je v Nezvalově monografii datován do doby kolem 1903, což by dokazovalo, že se jedná patrně o jednu z kompozic vytvořených v době umělcovy první cesty na Vysočinu. Nezval také zjevně využil možnosti otisknout dílo ze svého majetku, přičemž již o několik let dříve požádal Slavíčkovu dceru a historičku umění Annu Masarykovou a malíře Maxmiliána Švabinského o potvrzení autentičnosti tohoto obrazu: „Potvrzuji pravost originálu Ant. Slavíčka, A. Masaryková-Slavíčková 1941“ a „Ant. Slavíček, pravý, velmi krásný, velmi zachovalý. 31. 5. 51 M. Švabinský“. Sám Nezval Slavíčkovy komorní formáty nazýval „malými arcidíly“.
Podobné dílo analogické velikosti, obraz Z Hlinska z roku 1903, získal od umělce například Slavíčkův nejdůležitější sběratel August Švagrovský v roce 1910 (dnes provenience Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, O 37). Kromě vlastního půvabu spočívá význam podobných Slavíčkových kompozic v anticipaci jeho řešení obrazů ze staré Prahy, v nichž autor zachytil mizející starou Prahu v následujících letech.
Antonín Slavíček se narodil 16. května 1870 v Praze. V roce 1887 byl přijat do krajinářské školy Julia Mařáka na pražskou akademii. Na sklonku 80. let koketoval s myšlenkou stát se knězem. Z tohoto důvodu hodlal vstoupit do benediktinského kláštera v Rajhradě. V roce 1889 se nicméně vrátil znovu na akademickou půdu. Roku 1892 se stal členem Umělecké besedy, jejíchž aktivit se účastnil až do roku 1897. Následujícího roku vystavoval již se SVU Mánes. Po smrti profesora krajinářské speciálky Julia Mařáka krátkou dobu zastával jeho místo s vyhlídkou zisku profesury. Neúspěch v této záležitosti považoval za celoživotní křivdu, podobně jako část mladší generace, která Slavíčka považovala za svého hlavního představitele. Tato okolnost na dlouho dobu polarizovala uměleckou obec a vedla k četným rozbrojům. V roce 1900 si najal ateliér na Starém městě a začal malovat první obrazy s pražskými motivy. V roce 1903 maluje poprvé v Kameničkách, které se staly na dlouhou dobu jedním z jeho hlavních témat. 1909 jej při koupání postihla mrtvice, jejímž následkem ochrnul na pravou část těla. Krátkou dobu se pokoušel malovat levou rukou. Bezvýchodnost této situace řešil následujícího roku sebevraždou.
1961, Antonín Slavíček, Národní galerie v Praze (Jízdárna Pražského hradu)
2014, Antonín Slavíček – Kameničky, Galerie umění v Karlových Varech
2014, Antonín Slavíček – Kameničky, Východočeská galerie v Pardubicích
Vítězslav Nezval, Antonín Slavíček, Praha 1955 (obr. VI, barevně).
Sbírka Vítězslava Nezvala (následně majetek Františky Nezvalové).