Tvorba Emila Filly patří ke stěžejním projevům české avantgardy. Analyticky založený umělec bedlivě sledoval celosvětové trendy a tvůrčím způsobem je rozvíjel. Často tak byla předmětem diskusí míra autenticity jeho uměleckého projevu v souvislosti se zahraničními vlivy. K tématu neustálého srovnávání Filly s Picassem se několikrát vyjádřil Vincenc Kramář, historik umění a Picassův sběratel, s jednoznačným vymezením rozdílnosti jejich malířských přístupů. V roce 1947 se tak retrospektivně vrací k Fillově tvorbě z třicátých let:
„Fillovy obrazy blíží se přírodním organismům daleko více; jsou smyslovější a pojaty malířštěji a plošněji než Picassovy ženy, o nichž lze říci, že jsou to v plochu promítnuté plastiky. To je vůbec podstatný rozdíl Fillova umění od Picassova: z Fillových obrazů, i když řeší umělec obdobné výtvarné úkoly, promlouvá především malíř, z Picassových plastik.“
(Vincenc Kramář, Emil Filla, práce z let 1946–1947, Praha 1947, s. 13-14.)
Emil Filla se v průběhu let pohyboval mezi různými podobami expresivity s charakteristickou romantickou nadsázkou. Většina děl je kontemplativního charakteru jak provedením, tak volbou samotného námětu. Picassem vytrvale rozvíjená témata žen začala Fillu oslovovat až v druhé polovině 20. let a pomohla mu osvobodit se od kubisticky formulovaných deformací k expresivnější poloze. Vědomá reakce na anticko-renesanční předobrazy umožnila oběma autorům přistoupit ke zpracování ženských aktů jiným způsobem.
Fillovy práce vyznívají použitím četných melancholických gest smyslně kontemplativně. Picassovo zobrazení jeho milenky Marie-Thérèse Walterové je spíše smyslně erotizující, jak potvrzuje i prof. Lahoda, autor Fillovy poslední směrodatné monografie. Tvorbu, jež kulminovala v letech 1932–1934, charakterizoval slovy: „Právě v obrazech žen dosáhl Filla vrcholu svých možností v sepětí malířské vitality a animálně erotického podtextu těchto figur, i když ne tak otevřeně, jak je známe z Picassova díla.“
(Vojtěch Lahoda, Emil Filla, Praha 2007, s. 311.)
Vojtěch Lahoda, Emil Filla, Academia 2007, s. 340 (kresba).
Soukromá sbírka Arnolda A. Saltzmana (1916–2014), New York.