Portrét Louise-Denise Germainové 1922

Když 19. října 1921 přijel třicetiletý český malíř Josef Šíma poprvé na více dní (kdepak by tušil, že je to vlastně na celý život) do Paříže, znal tu jen jediného člověka, jistého Jaroslava Šejnohu. Původně malíř, později kariérní diplomat tu tehdy pracoval jako rada na československé ambasádě. Jinak než radou ovšem svému příteli pomoci neuměl a poslal ho spát do hotelu v ulici svatého Jakuba. Pro Šímu, s pár franky v kapse, bylo možná otázkou několika týdnů, aby se uchytil, našel si práci a ubytování, mohl zůstat ve vysněné Paříži a nemusel se vrátit domů.

Trvalo mu to přesně měsíc. 26. listopadu hlásil příteli Jiřímu Voskovcovi do Dijonu novou adresu – rue Séguier č. 14, v srdci Latinské čtvrti, v ráji knihkupců a milovníků knih. Zde měla svůj ateliér umělecká knihvazačka Louise-Denise Germainová (1870–1936). Ta plachého umělce vyslechla a zaměstnala ho ve své dílně nejprve pomocnými, ale posléze i náročnějšími pracemi při výzdobě vazeb i celých knih. A co víc – seznámila ho se svou dcerou Nadine. Neřekla mu, že je to její dcera, to netušil nikdo z jejího okolí a netušila to ani sama Nadine až do dne své maturitní zkoušky. Byla to zkrátka Nadine, takto neteř Mlle Germainové, mladičká studentka medicíny. Když Mlle Germainová zjistila, že se oba mladí do sebe zakoukali, bylo již pozdě. Ale byla natolik velkorysá a chovala k neobyčejně talentovanému umělci (byť s jen pár franky v kapse) takovou náklonnost, že se ani nepokoušela známost překazit. Co jiného jí ostatně zbývalo. A tak se svému budoucímu zeti rozhodla pomoci…

Připravila s ním hned v roce 1922 jako překladatelka, editorka a vydavatelka dvě jeho první knihy – výbor z pohádek Boženy Němcové Au temps de Jésus Christ (Z časů Ježíše Krista) a Livre de mariage, neboli Svatební knihu. Úspěch se dostavil zanedlouho, mezi bibliofily byly oba netradiční knižní opusy s ilustracemi neznámého českého umělce přijaty s nadšením. A zájem o Šímovu práci pak projevili i skuteční nakladatelé a básníci, kteří v ateliéru Mlle Germainové nalezli uměleckého ducha tak skromného, a přitom velkého, že ho mnozí, třeba Georges Ribemont-Dessaignes nebo Pierre Jean Jouve, neopustili po celý zbylý život.

Josef Šíma se zásluhou Louise-Denise Germainové stal jedním z nejprestižnějších ilustrátorů 20. a 30. let v Paříži. A byla to Louise Germainová, která mu nejen dala možnost vzít si v roce 1923 svou utajovanou dceru Nadine za manželku, ale také usadit se, začít vést vlastní umělecký život v Paříži a dokonce se tu i prosadit. Bez takové pomoci a bez takového zázemí by se to plachému a skromnému umělci pravděpodobně nikdy nepodařilo. Na obraze z roku 1922 (bylo jí tedy tehdy pouhých 52) ji zachytil s emocionální silou, která jako by předjímala celý ten dlouhý budoucí příběh – i vděčnost za něj.

Josef Šíma se narodil roku 1891 do rodiny výtvarníků; dědeček byl sochařem a kameníkem, otec profesorem kreslení. Roku 1909 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, v letech 1910–1914 na pražské akademii u profesora Jana Preislera a Vlaha Bukovace. V letech 1913 až 1915 byl zároveň studentem pozemního stavitelství v Brně.

Aktivně se účastnil bojů ve Světové válce (1915–1918). Po návratu předsedal Klubu výtvarných umělců Aleš v Brně, roku 1920 nastoupil jako asistent technického kreslení na VUT v Brně a téhož roku spoluzakládal skupinu Devětsil. Šímovou poslední prací v Praze byla scéna pro hru R.U.R. Karla Čapka.

Než roku 1920 odjel do Paříže, strávil prvních devět měsíců pod Pyrenejemi, v Hendaye, kde pracoval jako malíř pro slavného výrobce uměleckých vitráží Mauméjean. Po svatbě s Nadine Germainovou v roce 1923 získal roku 1926 francouzské občanství, nicméně udržoval čilý kontakt se svou bývalou vlastí. Vystavoval a podílel se o své dojmy z Paříže především ve spolupráci s pražským nakladatelstvím Otakara Štorcha-Mariena Aventinum, ve kterém roku 1927 vydal i své nejvýznamnější a pro česko-francouzský umělecký kontext zcela ikonické grafické album Paříž, soubor osmnácti vlastnoručně kolorovaných leptů, doprovázejících texty francouzských autorů o Paříži.

V Paříži samé se ve 20. letech živil převážně ilustracemi děl svých básnických přátel, ale od počátku tu i maloval, především snové krajiny a portréty. Na první výstavě v roce 1929 vystavil zejména krajiny, na druhé pak v roce 1930 portréty svých přátel pod názvem Énigme de la face (Tajemství tváře). Obě výstavy se konaly v Galerii Povolozky na adrese 13, rue Bonaparte. Předmluvu k druhému katalogu napsal básník Roger Gilbert-Lecomte, podobně jako Šíma člen skupiny Le Grand Jeu (1927–1932), která inklinovala k imaginativnímu surrealismu, tedy surrealismu jiného typu, než byl surrealismus definovaný Bretonem jako umění spíše iracionální podstaty. Vztahy obou skupin se sice v roce 1929 vyhrotily, ale Šíma zůstal v dobrých vztazích jak s Bretonem, tak s Éluardem a dokonce je doprovázel při jejich slavné návštěvě Prahy roku 1935. V roce 1939 byl mobilizován, ale už v prosinci poslán do výslužby. Válku prožil s velkým psychickým strádáním v jižní Francii, zapojil se tu i do odboje, ale přestal úplně malovat. Po válce se stal vládním zmocněncem pro kulturní záležitosti obnoveného československého velvyslanectví v Paříži, přímo v Masarykově domě v rue Bonaparte. V této funkci uspořádal v roce 1945 výstavu českých umělců ve Francii a roku 1946 odjel společně s Paulem Éluardem do Prahy, aby tu vybrali díla pro výstavu mladého československého umění, která se konala v létě v Galerii La Boëtie. Spřátelil se tu především se členy Skupiny 42, mj. s Jiřím Kolářem. Po roce 1948 už ale nikdy do své bývalé vlasti nepřijel. V roce 1950 pak zjevně i z politických důvodů opustil místo zmocněnce pro kulturní styky na ambasádě a znovu se vrátil k malování. Měl štěstí, protože ho zastupovali velmi významní galeristé. Nejprve Paul Facchetti a od roku 1965 Jean Hugues, majitel proslulé galerie Le Point Cardinal. Hugues patřil k předním mediátorům literárního a výtvarného světa a Šímu přivedl do vzácné společnosti svých básníků a malířů – mezi jinými i Reného Chara a Henriho Michauxe. V letech 1963–1969 pobýval Šíma v Remeši, kde se vrátil ke své první francouzské profesi a ve slavné manufaktuře Charlese Marqa vytvořil vitráže pro okna tamního kostela svatého Jakuba. V Musée national d’art moderne v Paříži na retrospektivní výstavě, která se konala ve stínu neblahých československých událostí od 7. listopadu do 23. prosince 1968, tedy tři roky před jeho smrtí, se malíři dostalo důstojného zhodnocení celoživotního díla. Jeho poslední velká pařížská výstava se konala v roce 1992.

L’énigme de la face, Galerie Jacques Povolozky, 13, rue Bonaparte, Paříž, 22. 11. – 13. 12. 1930

Joseph Sima, 1891–1971 œuvre graphique et amitiés littéraires. L. D. Germain, 1870–1936: reliures. Bibliothèque nationale de France, Paříž, 23. 5. – 24. 6 1979.

Na vlnách moderny, Galerie Pro arte, Vratislavský palác, Praha, 23. 10. – 22. 12. 2015.

Louise-Denise Germain (1870–1936), Reliures, Bibliothèque nationale de France, Paříž,Bibliothèque de l'Arsenal, 6. 4. – 7. 5. 2017.

Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře, Moravská galerie v Brně, 26. 10. 2018 – 24. 2. 2019.

Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře, Národní galerie Praha, 14. 4. – 25. 9. 2019.

L’énigme de la face, Galerie Jacques Povolozky, 13, rue Bonaparte, Paříž, 22. 11. – 13. 12. 1930, katalog výstavy, s. 2.

František Šmejkal, Sima, Paříž, Cercle d’art 1992.

Louise-Denise Germain (1870-1936), Reliures, Bibliothèque nationale de France, Paříž, katalog výstavy č. 02.

Petr Ingerle, Anna Pravdová, Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře, Brno, Moravská galerie a Malvern 2018, s. 25.

Petr Ingerle, Anna Pravdová, Josef Šíma. Cesta k Vysoké hře – průvodce výstavou, Praha, Národní galerie Praha 2019, s. 25.

Z majetku rodiny Josefa Šímy.