Černý idol 1901

Kresba Černý idol – Vzdor je variantou předlohy jednoho ze čtyř grafických listů z Kupkova veleznámého souboru Cesta ticha. Název cyklu se odvolává na spis teosofky Heleny P. Blavatské La Voix du Silence (1889). Série vyobrazení byla jakýmsi vizuálním mementem moderního hledajícího člověka, který by se měl obrátit nejen k velkým kulturám starověku, ale také k zákonům kosmického universa. Černý idol byl inspirován básní Edgara Allana Poea Dream-Land z roku 1844 o poutníku putujícím obskurní a osamocenou krajinou, kde Eidolon, zvaný Noc, sedí vzpřímen na černém trůnu. Je to divoká krajina osamocených a mrtvých vod, kde poutník nachází navrstvené vzpomínky na minulost. Výjevu dominuje kolosální figura vládce s hlavou sfingy. Eidolon, v řečtině obraz, idol, zjevení či fantom, má v teosofii význam astrálního dvojníka lidské bytosti.

Po studiích na akademiích v Praze a ve Vídni se František Kupka od roku 1896 v Paříži zpočátku živil jako zručný ilustrátor módních časopisů. S postupným příklonem k anarchistickému hnutí se ale zhruba od roku 1900 více věnoval politické a satirické kresbě. Mezinárodního ohlasu v té době dosáhla především tři jeho autorská alba (Peníze, Náboženství a Mír), která vytvořil v letech 1901–1904 pro satirický časopis L’Assiette au Beurre, ale přispíval i do dalších periodik – humoristického časopisu Le Rire, anarchistických novin Temps Nouveaux, obrazové revue Illustration, secesního žurnálu Cocorico či politicko-satirického týdeníku Canard sauvage. Současně zhruba od roku 1899 publikoval své sociálně kritické a esoterické tisky, např. Blázni, Vzdor (Černý idol) nebo Cesta ticha, které jsou výslednicemi jeho anarchistických politických názorů a spiritistických experimentů (pro které měl blízko i k Alfonsu Muchovi). V letech 1904–1905 ilustroval dílo anarchistického geografa Elisée Recluse Člověk a Země, ve kterém kongeniálně shrnul své představy a hluboké znalosti o fyzikálních i duchovních principech vzniku, složení a existence vesmíru a člověka a vetkl jim značně abstraktní obsah, čímž se ocitl jen krok od dalších úvah nad abstrakcí jako takovou. O několik let později, kolem roku 1910, i když se zpočátku bránil označení abstrakce, došel k poznání, že umělec v pozici tvůrce disponuje podobnou výchozí situací jako hypotetický Tvůrce s velkým T: stojí před prázdným plátnem, jež zaplňuje nahodilými i kauzálními elementy, ať už to jsou barevné body, plochy či jiné útvary, které svým spolupůsobením vyvolávají asociace a emoce, tedy na podobném principu, jako když vzniká svět či ve světě zvuků vzniká hudba. Označení orfismus, které vymyslel Apollinaire pro tento zvláštní druh abstraktního uvažování, bylo velmi odlišné od pojetí abstrakce, jež vzešla z analytického kubismu; byl to vlastně její pravý opak, syntetické pojetí, pravé tvoření v umění výtvarném, o jakém uvažoval i Kupka a jeho přátelé ze Skupiny z Puteaux. V roce 1912 byl Kupka na Podzimním salonu v Paříži jedním z prvních malířů, který se odvážil vystavit čistě abstraktní obrazy: byla to Amorfa – dvoubarevná fuga a Teplá chromatika. Reakce dobové kritiky byla, jak už to v umění bývá, více či méně negativní, nicméně Kupku to od dalšího rozvíjení abstraktního smýšlení neodradilo. Do síně slávy zrodu abstrakce se zpočátku sice nedostal, ale v období mezi světovými válkami vstupoval do povědomí francouzských i světových galeristů například svým členstvím v mezinárodním sdružení umělců Abstraction – Création a také několika výstavami, založenými na čistě abstraktních variacích a sériích obrazů (první autorská výstava se konala v roce 1922 v Galerii Povolozky na adrese 13, rue Bonaparte, poslední před válkou pak byla společná s Alfonsem Muchou v roce 1937 v Jeu de Paume). První velké poválečné pařížské retrospektivy v Musée national d’art moderne v Paříži v roce 1958 se ale už nedočkal, zemřel v Puteaux 24. června 1957. Dnes je obecně uznáván za jednoho ze tří hlavních zakladatelů abstrakce ve světovém měřítku a je nejznámějším, potažmo i nejdražším českým malířem v historii.

František Kupka 1871–1957, Národní galerie Praha, 7. 9. – 20. 1. 2019.

Sen ve snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemích, Národní galerie Praha, 6. 3. 2019 – 22. 11. 2020.

Anna Pravdová, Markéta Theinhardt, eds., František Kupka 1871–1957. Národní galerie v Praze ve spolupráci s Réunion des musées nationaux – Grand Palais a Ateneum Art Museum, Finnish National Gallery, 2018, repro s. 19.

Veronika Hulíková, Otto M. Urban, eds., Sen ve snu. Edgar Allan Poe a umění v českých zemích. Národní galerie v Praze, 2020, repro s. 78.

Dr. Pavel Hess z Mariánských Lázní, soukromá sbírka Paříž.