Václav Boštík (1913–2005) a Adriena Šimotová (1926–2014) jsou osobnostmi, jejichž význam přesahuje horizont domácí výtvarné scény. Boštíkovi i Šimotové bylo bytostně blízké experimentování s různými výtvarnými formami, kdy materiál pro ně představoval především silové pole k vyjádření principů harmonie a řádu. I přes zdánlivou stylovou neslučitelnost oba umělce spojovalo celoživotní hledání duchovně-existenciálního přesahu. Prostřednictvím své tvorby nacházeli předpoklady k poznání světa, který v jejich autentickém pojetí ztělesňoval meditativní polohu lyrické abstrakce. Na sklonku života tak vydali silně niterné svědectví o duchovní cestě člověka v nelehkých dobách. Krystalická jasnost – až naléhavost – jejich tvůrčího vyjádření dává připomenout nezpochybnitelný význam spirituality v moderním umění.