Schodek

Tuhá a křehká stěrka nanesená na pružném podkladu se rozsype lehce, to však nutně nemusí znamenat znehodnocení. Snaha o udržitelnost bývá vysilující, a proto lze změny přijímat s úlevou: když sledování růstu přestává uspokojovat, pozorovat, čeho se nedostává, je způsob, jak ještě něco uvidět. I když není možné spatřit obraz, který by se dal zafixovat, na rozhraní mezi jeho zachycením a nestálostí jde ucítit zdroj, který imaginaci pohání.

Patrik Pelikán (1987) detekuje v tvorbě možnosti plastických přístupů na pomezí tradičního sochařského reliéfu v architektuře. Propojení těchto dvou disciplín náleží již od antického Řecka k základním, ale také k nejtěžším úkolům umělce. Originální Pelikánovo řešení jej řadí mezi konceptuálně uvažující autory, jako je Olafur Eliasson nebo v malbě Jaromír Novotný. Využitím vlastních světelných a materiálových vlastností se tito autoři navrací k podstatě modernismu přehodnocujícího možnosti uměleckého média. Pokud Patrik Pelikán tvoří, exploatuje prostor pro jeho vizuální kvalitu. Nikoliv proto, aby byl vyplněn, ale aby do něj bylo možné vstoupit a zároveň jej pozorovat.